Pamir Highway: Průjezd Uzbekistánem a cesta do Dušanbe
Pondělí 15. srpna 2022: průjezd Uzbekistánem
Před hraničním přechodem vládne vedro a chaos. Parkoviště plné čekajících aut a lidí křižují uniformy s velkými placatými čepicemi. Za mřížovanými vraty jsou vojáci v maskáčích. Zatímco se snažíme odpozorovat postup pro překročení hranic, přichází k nám postupně dva chlapíci a za úplatu slibují rychlý a bezproblémový průjezd. Po chvíli k nám přichází policisté v placatých čepicích a sdělují nám, že jestli chceme projet ještě dnes, bude nás to stát 3000 somů (asi 1000 Kč) za osobu s tím, že 1500 somů prý chtějí vojáci a zbytek je potřeba podělit mezi ostatní vyplácené. Průjezd za 9000 somů, což tu představuje zhruba jednu měsíční mzdu, se nám zdá absurdně drahý a tak odmítáme.
Vzhledem k tomu, že za celou dobu, co tu čekáme, neprojelo naším směrem ani jedno auto, se hranice zdají téměř neprostupné a při rozhlédnutí po okolních desítkách aut a několika kamionech se vyhlídka na vícedenní čekání zdá velmi reálná. Přechod nemůže mít vyšší prostupnost než 20 až 30 aut denně. Protože máme navíc od Oibeka informaci, že zítra by hranice mohly být zavřené celý den, rozhodneme se přistoupit na požadovaný úplatek s tím, že ho ale zaplatíme až po průjezdu.
Vystoupím z auta a s policajtem a nějakým chlapíkem v civilu domlouvám podrobnosti. Při smlouvání, které nejde moc dobře – zdá se, že cena je v podstatě pevná -, začne našemu autu bábuška, která v maskáčové bundě stojí u pohraničního plotu, signalizovat, ať jedeme k bráně. Policistům, kteří už měli téměř jistou tučnou provizi, se to moc nelíbí, ale bábuška je přes rameno přetáhne taškou a dál si jich nevšímá. Zjevně tu má výsadní postavení. Přijíždíme k plotu a brána se pro nás skutečně otvírá. Bábušce děkujeme a projíždíme skrz. Vojáci za námi bránu opět zavírají a ptají se, jestli už jsme něco platili. Odpovídáme, že ne a už si připravujeme peníze. Místo toho se nám ale dostane odpovědi, že tak je to správně, že to jsou falešní policisté, a ať vítáme a jedeme dál.
Ještě na Kyrgyzské straně celnice nám odebírají papír pro dočasný vývoz auta do zahraničí, který Oibek tak zdlouhavě vyřizoval u notáře. Zjišťují sice, že dokument je dva roky starý, ale po chvíli váhání nás pouští dál i tak. Protože přes hranici může v autě projet pouze řidič, necháváme R samotného a s I míříme na přechod pro pěší. Tam proběhne všechno hladce a my vycházíme na druhé straně, kde na obrubníku čekáme na R asi dvě hodiny. Ten mezitím absolvuje průjezd desinfekčním bazénkem, rentgen auta, zevrubnou kontrolu auta i zavazadel celníky i protidrogovými psy a mnoho dalších administrativních zastávek, na kterých musí nasbírat několik razítek na papír, který na začátku nafasoval. S orazítkovaným papírem se pak vydá zaplatit poplatek a je vpuštěn do Uzbekistánu.
Uzbekistánem pouze profrčíme bez jakékoliv zastávky. Během našeho 200km průjezdu jsme si nemohli nevšimnout enormního počtu bílých aut a také toho, že všechny auta tu jezdí na plyn. Natankovat cokoliv jiného tu zřejmě bude dost velký problém. Na uzbecko-tádžické hranice přijíždíme už za šera, ale zdá se, že je hranice otevřená. Přestože se tu na rozdíl od kyrgyzské hranice nevyskytují žádní podvodníci a vládne tu klidná atmosféra, přechod není bez problému. Systém totiž zřejmě ještě nestihl zaregistrovat, že jsme s autem do země vstoupili, a tak nás s ním nemohou nechat ani odjet. Po telefonátech na hraniční přechod Dostyk-Dustlyk, kterým jsme přijeli, nás nakonec pouštějí dál k tádžické celnici.
Opět projíždíme – tentokrát všichni společně – dezinfekcí, která je tu řešena nasáklými molitany položenými na cestě. Veškerá zavazadla z auta vynášíme do místnosti s rentgenem, kde probíhá také focení obličejů a pasová kontrola. Zatímco celníci prohledávají auto, vláčíme zavazadla zpět a skládáme je na krajnici. Následuje prohlídka fotek v mobilu, při které se diví, proč nemáme vyfocené žádné hory. Vysvětlujeme jim, že do nich teprve jedeme. Z mnohých celníků tu jde cítit, že by chtěli být více přátelští – jak nám mnohokrát říkají, jsme tu hosté v jejich zemi –, ale protokol a důslední nadřízení opodál jim to nedovolují. Poté začíná úmorné papírování, během kterého platíme 25 dolarů za dovoz auta a 3 dolary za desinfekční „bazének“. S platbou máme trochu problémy, protože přesně 28 dolarů nemáme a oni na vrácení také nemají. Nakonec to – za pomoci celníků a kolemstojících - dáme dohromady v kombinaci uzbeckých somů a dolarů. Před odjezdem se na jedné z přepážek ještě ptají, jestli jsme z Běloruska. Naše švýcarská poznávací značka totiž začíná písmeny BL (Basilej). Jak se později dozvídáme, jsou tu úředníci (a dokonce i celníci) k turistům nezvykle milí také proto, že autoritativní prezident Emomali Rahmon – na rozdíl od jiných státu v regionu – otevřel zemi turistům a prohlásil, že jsou v zemi srdečně vítáni.
Ve městě Konibodom asi 10 km od hranic zastavujeme a ptáme se na hotel. Jsme odkázáni do nedalekého hotelu Dušanbe, kde se ubytováváme za 15 dolarů na osobu. Vnitřek hotelu, ve kterém jsme zřejmě jediné hosté, je lehce zvláštní. Koberce v dlouhých orientálně vytapetovaných chodbách velké dřevěné budovy jsou potaženy poloprůhledným bílým igelitem – asi aby se zbytečně neochodily. S majitelkou hotelu se dorozumíváme rusky, a když se dovídá, že jsme z Československa, vypráví nám, jak kdysi studovala v Německu.
Na pokoji pak ještě řešíme, co budeme dělat s autem, které vykazuje problémy a čas od času ztratí i ten zbyteček výkonu, co ještě má. Pokud běží na volnoběh, zdechá motor každou chvíli úplně. Zejména v rušných městech bez jasně definovaných silničních pravidel je tak jízda v autě, které každou chvíli netáhne nebo zdechne, skutečně obtížná.
Úterý 16. srpna 2022: problémy s autem a vjezd do hor
Když ráno na parkovišti před hotelem otvíráme kapotu a marně se našimi laickými pohledy snažíme diagnostikovat závadu, hned k nám přibíhá manžel paní majitelky a starostlivě se ptá, jestli potřebujeme nějak pomoci. Protože ho nechceme na cestě do práce zdržovat, ujišťujeme ho, že je vše v pořádku a vyrážíme do města Khujand. S 200 000 obyvateli a téměř milionovou aglomerací se jedná o druhé největší město Tádžikistánu. Protože s sebou máme pouze americké dolary a zbytky kyrgyzských somů, kterými tu vzhledem k vypjaté politické situaci nechceme dráždit, plánujeme ve městě navštívit směnárnu.
Zdá se nám, že auto dnes jede dobře a do Khujandu dorážíme bez problému. Cestou si všímáme spousty aut, která tu na střeše vozí ohromné náklady. Zcela sice nechápeme proč, ale velmi často se jedná o obří srolované koberce. Možná si je vezou na piknikové místo? Ve městě zastavujeme přímo před směnárnou, kam se vydávám s 500 dolary. Protože tu tato částka představuje několik dobrých měsíčních platů, připadám si, že jdu měnit docela dost peněz a mám i trochu obavy, aby s tím ve směnárně nebyl problém. Když ale před sebou vidím dvě starší paní, které do velkých tašek dávají stohy a stohy směněných bankovek, pochopím, že s našimi dolary tu problém určitě nebude. Ženy přede mnou musely měnit stovky tisíc, možná i miliony našich korun. Já si beru balíček tádžických padesátisomonovek a vracím se k autu. Když do přilehlého bazaru vyrážím koupit chlazené pití, narážím na prodejce koberců nejen na bazaru, ale i v podchodu pod hlavní třídou. Prodejců jsou tu desítky, koberců stovky.
Kousek za městem se zastavujeme v areálu kulturního paláce Arbob. Parkujeme – spolu s dalšími dvěma auty - na obrovském parkovišti a vyrážíme na prohlídku zahrad, které tu byly v padesátých letech vybudovány podle vzoru petrohradských Petrodvorců. V rozlehlém areálu je – kromě mnoha zahradníků - zcela pusto a na průčelí hlavního paláce visí ohromný portrét prezidenta Rahmona. V paláci se nachází i muzeum, které ale kvůli absurdně vysokému vstupnému vynecháváme. Když už se pomalu začínáme vracet zpět k autu, všímáme si, že zahradníci kvůli nám, jakožto jediným návštěvníkům, zapnuli četné vodotrysky v palácových zahradách. To ještě umocňuje kontrast mezi ohromným zeleným areálem paláce a okolní vysušenou krajinou.
Emamoli Rahmon je prvním prezidentem samostatného Tádžikistánu. V rámci autoritářského režimu buduje kult osobnosti a je titulován „Strůjce míru a národní jednoty – Vůdce národa“. Kromě otevření země turistům také v rámci boje s rusifikací a zachování národní kultury zakázal udělování ruských jmen tádžickým novorozencům a sám si změnil jméno z Emamoli Šaripoviče Rahmonova na Emamoli Rahmona, čímž se zřekl otčestva i ruské koncovky –ov. V rámci boje s islámským extrémismem pak v zemi celoplošně zakázal nošení dlouhých plnovousů.
Na rozdíl od Uzbekistánu tu nejsou auta na plyn nijak zvlášť oblíbená, a tak nemáme problém najít benzinku, kde tankujeme 47 litrů benzínu 95 (cca 23,- Kč za litr). Poté se zastavujeme u městečka Istaravšan, kde se – pro dnešní Tádžikistán poněkud nezvykle – nachází obří Leninova socha na vrcholu přehradní hráze. Z hráze je dobrý výhled na poloprázdnou přehradu zadržující vodu, která nejspíš slouží primárně k zavlažování.
Po výjezdu z města už jasně vidíme, jak se před námi objevují ohromné hory Turkestánského hřbetu. Problémy s autem se bohužel vrací v takové intenzitě, že nemůžeme pokračovat dál. Zajíždíme do vesnice Šahriston – první větší vesnice v okolí -, kde se na náměstí doptáváme na auto servis. Protože tušíme, že to nebude na chvíli, pokoušíme se v místním krámku koupit datovou SIM kartu. Bohužel neúspěšně. K nákupu je kromě pasu potřeba předložit i dokument vystavený policií po registraci, kterou musí každý turista provést do tří dnů od vstupu do země. A protože si ji máme v plánu vyřídit až v hlavním městě, odcházíme s nepořízenou.
Autoservis nakonec nacházíme. Vstupuji do polootevřených železných vrat vedoucích na dvůr venkovského stavení a doptávám se na mastěra. Zpoza terénního auta s vytaženým motorem vykouknou dva chlapíci, kterým se kombinací své lámané ruštiny a posunků pokouším popsat náš problém s autem. Zatímco se marně snažím vysvětlit takové obraty jako „za vysokých otáček“ nebo „při volnoběhu“, věnují se oba mechanici netečně zpola rozloženému motoru. Když už si začínám myslet, že dostat se dnes a možná i v nejbližších dnech na řadu, je prakticky vyloučeno, zvedne jeden z nich hlavu od motoru a říká, ať počkám v autě, že za čtvrt hodinky přijde. A skutečně přichází, sedá do auta a zajíždí do dvora.
Zatímco čekáme ve stínu pod stromem, slyšíme, jak se ze dvora ozývá túrování a nám dobře známé škytání a nakonec zdechnutí motoru. Mastěr přichází s tím, že bude potřeba vyměnit palivové čerpadlo a ať si vyskládáme všechny věci z kufru. Netrvá to dlouho a Mastěr se vrací s tím, že čerpadlo je vyměněno a auto je v pořádku. Později si uvědomujeme, že celý problém musel vzniknout tím, že nám Oibek auto předal jen se zbytky benzínu v nádrži a tím pádem došlo k nasání nečistot z jejího dna. Platíme pár dolarů, spoustu krát děkujeme a vyrážíme na výjezd do silničního sedla Šahriston, pod kterým vede v nadmořské výšce asi 2800 metrů tunel. Na této hlavní spojnici největších tádžických měst je docela velký provoz, který je ještě umocněn tím, že tu většina aut jezdí neskutečně přeložená. Není výjimečné potkat plně naložené auto s dva metry vysokým nákladem přivázaným na střeše. Staré kamiony se do kopce i z kopce za značného hluku plahočí tempem volnější chůze – přejezd sedla pro ně musí být záležitost na celý den.
Už včera večer jsme zjistili, že auto v podstatě nesvítí a i se zapnutými dálkovými světly je potřeba hledat spíš zlehka vystupující obrysy než jasně ozářené objekty. Toto se v pětikilometrovém Šahristonském tunelu ukáže jako problematické. Tunel má totiž jen formální osvětlení. Po projetí zastavujeme a přemítáme o tom, jaký asi zítra bude průjezd nechvalně proslulým Anzobským tunelem přezdívaným tunel smrti, když máme načteno, že „Šahristonský tunel má na rozdíl od následujícího Anzobského tunelu upravený povrch a je v dobrém stavu“.
Ohromnou velehorskou krajinou sjíždíme do městečka Ajni. Tato patnáctitisícová usedlost je jediným větším sídlem cestou do hlavního města, kam jsme původně plánovali dorazit už dnes. Kvůli zdržení v servise a slabým světlům se ale rozhodujeme přenocovat tady. Natankujeme 35 litrů benzínu (opět cca 23,- Kč za litr) a vyrážíme hledat nocleh. Ubytování evidovaná na Googlu vypadají zavřená. To nám potvrzuje i kolemjdoucí místní Naim, který nás ochotně zavede do obchůdku, kde nám nocleh domluví. Prodavač kamsi volá a říká nám, že majitel přilehlého ubytování přijede zhruba za půl hodinky a ať si zatím zajdeme na večeři. Naim nám nabízí, že nás nanaviguje do dobré restaurace, čehož rádi využíváme. Na dvoukilometrové cestě do vedlejší vesnice projíždíme policejním checkpointem. Když ale vidí Naima, hned nás pouští dál. Ten nás předá obsluze v restauraci Saidbahrom a mizí kdesi v útrobách domu. Já si dávám zeleninový talíř, R a I šašlik. Všichni k tomu máme výborné osmažené brambory.
Středa 17. srpna 2022: přejezd do Dušanbe, prohlídka hlavního města a vyřizování propustky do GBAO
Protože už auto nekontrolovaně neztrácí výkon, sedám si dnes poprvé na chvíli za volant i já. Cesta vede opět ohromnými horami skrz několik tunelů a protilavinových galerií. Vjíždíme do Anzobského tunelu. Je v něm silný provoz a slabé osvětlení nedokáže prorazit silnou mlhu výfukových plynů. Ačkoliv jedeme se zapnutými dálkovými světly, moc toho nevidíme a každou chvíli najíždíme do výmolu. Přestože těsně před námi i za námi jedou náklaďáky a do protivky každou chvíli projede auto, které je díky špatné viditelnosti zpozorovatelné jen s velmi malým předstihem, začíná nás najednou předjíždět kamion, který se před nás ani za nás nemá kam zařadit. Chaotickou atmosféru tunelu dokresluje troubení zepředu i zezadu.
Anzobský tunel byl vybudován v roce 2005 v rámci úsilí spojit Khujand a Dušanbe celoročně sjízdnou cestou vedoucí po území Tádžikistánu. Do té doby se pohoří muselo v zimě velmi zdlouhavě objíždět přes Uzbekistán, což bylo od rozpadu Sovětského svazu problematické i kvůli přím, které mezi sebou tyto země důsledkem necitlivého rozdělení na Sovětské republiky mají.
Přestože byl tunel dostavěn až v roce 2017, byl plně v provozu už od roku 2005. Právě za tohoto období si získal přezdívku tunel smrti. Kromě zcela absentujícího povrchu, osvětlení a ventilace (toto všechno bylo při dokončení v letech 2015-2017 v alespoň minimální míře doplněno) je známý také zácpami, které se v něm tvoří a v jejichž důsledku se v tunelu cestující dusí výfukovými plyny. Přesný počet cestujících, kteří v tunelu zahynuli, není evidován. Kromě obětí dopravních nehod vzniklých v důsledku špatné viditelnosti a špatného stavu vozovky, se jedná také o udušení výfukovými plyny při čekání v zácpách. Tunel je nechvalně proslulý zejména mezi motorkáři a cyklisty.
Za tunelem krátce zastavujeme a kocháme se nově otevřeným údolím. Poté sjíždíme do Čorbogu, který už působí jako bohaté předměstí hlavního města. Do hostelu Pamir, kde máme v Dušanbe domluvené ubytování s parkováním, dorážíme v 11:20. V rozporu s našimi očekáváními se nám toho na recepci rodinného podniku podaří vyřídit opravdu hodně. Kromě noclehu (230 Kč za osobu a noc) nám ochotně zprostředkují i registraci k pobytu (2 300 Kč za 3 osoby) a speciální povolení pro návštěvu GBAO (230 Kč za osobu). Platíme hotově v dolarech.
GBAO (zkratka pro autonomní oblast Horský Badachšán) je velký, částečně autonomní region na východě Tádžikistánu. Ačkoliv svou rozlohou zabírá téměř polovinu země, žije v něm jen zlomek obyvatel. Oblast se totiž rozprostírá v nehostinných a těžce prostupných velehorách Pamíru. Právě touto oblastí vedou nejatraktivnější úseky Pamírské dálnice.
V oblasti panuje značné etnické a kulturní pnutí, které pravidelně vyusťuje v civilní nepokoje a demonstrace proti tádžické vládě, která v oblasti provádí etnické čistky. Před třemi měsíci (květen 2022) bylo při potlačování protivládní demonstrace tádžickými ozbrojenými silami zabito 40 civilistů a mnoho dalších protestujících, novinářů, lidskoprávních aktivistů a opozičníků bylo zadrženo v Horském Badachšánu i v zahraničí.
V oblasti, která navíc sdílí dlouhou a místy špatně uhlídatelnou hranici s Afganistánem, je tak rozeseto mnoho vojenských kontrolních stanovišť, kde u každého turisty důsledně kontrolují povolení ke vstupu do GBAO, na kterém je kromě osobních údajů vyznačena i trasa průjezdu.
Na ubytování přislibují, že nám registraci k pobytu a propustku do GBAO díky známostem na úřadech vyřídí ještě dnes a my tak budeme moct vyrazit už zítra. Zbytek dne plánujeme využít na prohlídku Dušanbe. Krátce po poledni sedáme do taxíku a míříme do centra. Místní taxikář se nás cestou vyptává, jak se nám v Tádžikistánu líbí a co říkáme na Dušanbe. Když stejně jako včera projíždíme nekonečnými bulváry, ve kterých se mohutně staví celé čtvrti výškových budov imitujících evropská města, taxikář nám hrdě oznamuje, že za pár let to bude v Dušanbe vypadat jako v Paříži. Za ohromného vedra nás vysazuje na rohu velkého náměstí před Palácem Národu (sídlem prezidenta). Největším turistickým lákadlem náměstí je 165 metrů vysoký stožár, na jehož vrcholu vlaje ohromná 700kg vlajka Tádžikistánu. Svého času (2011-2014) se jednalo o nejvyšší vlajkový stožár světa.
Náměstí je – zřejmě díky vedru – zcela liduprázdné. Zatímco poposedáváme na lavičkách pod ohromným stožárem tak, abychom se drželi v pohybujícím se stínu, smáčíme ruce ve velkém „bazénku“, na kterém si za rozumnějšího počasí jde půjčit i šlapadla a malé loďky. Následuje krátká procházka přilehlým Rudaki parkem, kde se kromě nás nachází ještě pár místních posedávajících ve stínu a několik zahradníků, kteří kvůli nám, stejně jako včera v kulturním paláci Arbob, zapínají vodu do fontán a vodotrysků. Krátkou prohlídku centra zakončujeme u monumentu Nezávislosti, od kterého míříme na Rudakiho třídu v naději, že se nám tam podaří chytit taxík. Přestože se jedná o největší bulvár v Dušanbe, žádné volné taxíky nevidíme a brzy zjišťujeme, že pro jeho zavolání je potřeba mít v telefonu nainstalovanou místní aplikaci. Protože stále nemáme vyřízenou datovou SIM kartu, nemůžeme si aplikaci nainstalovat. Chvíli postáváme na okraji silnici a rozhlížíme se, jestli přeci jen neuvidíme nějaký volně stojící taxík. Toho si všimne dobře oblečený kolemjdoucí, který nám po osvětlení situace taxi ochotně zavolá ze svého telefonu. Při čekání přemýšlíme o tom, kolik takových kolemjdoucích by se asi našlo na Václavském náměstí v Praze.
Na ubytování si po páté hodině odpoledne vyzvedáváme naše pasy, registraci k pobytu a propustku do GBAO. Protože chceme zítra vyrazit co nejdřív, rozdělujeme si úkoly. Zatímco já vyrážím směnit peníze a sehnat datovou SIM (už mám potřebnou registraci k pobytu), R a I vyráží nakoupit nějaké jídlo a hlavně 80 litrů vody. Nevíme totiž, jestli bude v Horském Badachšánu balená voda běžně k dostání. Zpětně se dozvídám, že nákup takového množství vody se bez přístupu k internetu ukázal být dost velkým problémem. Nakonec jsme skončili s autem naloženým lehce netěsnícími barely vody, o kterých jsme si později nebyli jisti, jestli jsou skutečně balené, nebo do nich nějaký podnikavec vodu stočil z kohoutku.
Já jsem mezitím hledal banku. Když jsem na třetí pokus konečně našel nějakou, která měla ještě otevřeno, zjistil jsem, že je v ní docela nával. Vevnitř jsem si vzal pořadové číslo a usadil se mezi dalších asi dvacet čekajících. Když už jsem se začal smiřovat s tím, že to bude opravdu na dlouho, všiml jsem si, že se po mně dívá nějaký chlapík stojící u přepážky. Odhadl mě jako turistu – což nebylo v místním kolektivu moc těžké – a po potvrzení, že jdu měnit dolary, mě dotáhl ke své přepážce, kde jsem vysázel několik stodolarovek, které si chlapík obratem vzal za své Somoni, poděkoval a šel. Díky tomu, že v bance zřejmě došly dolary, jsem se značnou časovou úsporou odcházel i já. Pořízení datovém SIM karty proběhlo s registrací pobytu hladce. Za neomezené SMS, několik hodin volání na tádžická čísla, neomezená data pro veškeré sociální sítě a další 3 GB dat jsem zaplatil asi 250,- Kč.
