kopcovitá krajina zalitá sluncem

Norsko: cesta do Trondheimu

Pátek 16. 8. 2024: odjezd

Oproti původně plánovanému odjezdu ve dvě odpoledne vyjíždíme s hodinovým zpožděním. Jako první míříme na váhu - i s námi váží auto 3 520 kg, což nás příjemně překvapí. Znamená to, že jsme v legální toleranci. Protože se ještě vracíme domů dotáhnout držák na mobil, vyjíždíme nakonec až o půl páté. Po dálnici jedeme s ohledem na spotřebu střídavě 80 km/h za kamiony a 100 km/h, když kamiony nejsou.

Po cestě je opravdu velké vedro, a tak jsme rádi, že nám funguje nově opravená klimatizace. Posloucháme písničky z našeho "norského playlistu" a pomalu míříme k 2 500 km vzdálenému Trondheimu, který má být při naší cestě Norskem výchozím bodem. Při tankování na předposlední polské pumpě se po deváté hodině večer střídáme v řízení. M řídí dodávku podruhé a kromě hraniční kolony a pár zúžení se musí vypořádat také s průjezdem Berlína, kde je navzdory nočním hodinám silný provoz. Za městem zastavujeme a jdeme řešit problémy s aditivem, které se nám při tankování trochu rozlilo a teď smrdí v kabině natolik, že nás z toho rozbolela hlava.

Protože v blízkosti Berlína raději spát nechceme, pokračujeme na 90 minut vzdálené odpočívadlo. Zatímco M prý štípou oči, já se na sedadle spolujezdce s nevelkými úspěchy snažím pospávat. Když konečně zaberu, vzbudí mě sjezd z dálnice. Projíždíme vesnicí a po jakési polňačce míříme podél dálnice do tmy, kde zjevně nic není - M si špatně nastavila navigaci a ta nás teď navádí do pole vedle odpočívadla. Veškerá moje rozespalost a únava zmizí, když se při nájezdu zpět na dálnici málem opřeme o svodidla. Na místo dorážíme kolem druhé hodiny v noci a ihned uleháme. Když nepočítám několik testovacích nocí, které jsem v dodávce strávil na olomoucké třídě Kosmonautů, jedná se o první ostrou noc. Kromě několika bouchnutí do skříněk nad hlavou se nám spí dobře.

Sobota 17. 8. 2024: průjezd Dánskem, přes mosty do Švédska a problémové tankování

dodávka s otevřenými dvěřmi
Ráno na dálničním odpočívadle: přes zrcátko sušíme ručník nasáklý aditivem.

Vstáváme před devátou a po rychlé snídani vyrážíme na cestu. Prakticky celý průjezd Německem jedeme v koloně ve zúžení. To se změní až v Dánsku, které plynule projíždíme po tříproudé dálnici. Cestou vidíme enormní množství do protivky jedoucích karavanů a obytňáků - děláme si srandu, že se určitě vrací z Norska, kde už není místo ani na zaparkování. Odpoledne zastavujeme u šest a půl kilometru dlouhého mostu přes Velký Belt. Na místě se trochu projdeme, uvaříme pozdní oběd a o půl sedmé pokračujeme dál.

Protože chceme na 160 km vzdálenou vyhlídku na most Øresund dojet za světla, valíme po dálnici výjimečně bez ohledu na spotřebu. Při plně naložené dodávce a rychlosti mezi 130 a 140 km/h se spotřeba pohybuje kolem 13 litrů. Za přejezd mostu přes Velký Belt platíme 420 DKK (asi 1 400,- Kč), při přejíždění Øresundského mostu nám nečekaně pípne norská mýtná krabička a na místě nic neplatíme (později asi 3 250,- Kč). Mosty jsou obrovské - jedeme ve velké výšce mezi ohromnými vysoko se tyčícími pylony. V Malmö najíždíme na nevinně vypadající retardér a ihned zjišťujeme, že přes něj bylo potřeba jet opravdu krokem - od té doby nám trochu píská kolo, ale doufáme, že to není nic vážného.

Na vyhlídku přijíždíme akorát - slunce zrovna zapadá. Zaparkujeme, rychle posbíráme foťák a mobily a jdeme na vyhlídkové místo. Cestou míjíme několik aut zaparkovaných na místech, odkud je na most a protější Kodaň přímo vidět. Některé z nich ještě na rychlo přelešťují čelní sklo.

parkoviště plné aut
dlouhý most za západu slunce
Øresundský most

Náš plán dojet do Göteborgu komplikuje kromě německých zácp také tankování. U první čerpací stanice natankujeme 25 litrů, ale pak se stojan vypne a další nafta neteče. Protože je stanice bez obsluhy a nejsou tu ani žádní další zákazníci, předpokládáme, že nafta došla a vyrážíme hledat další benzinku. Ani tam se nám ale nedaří. Tankování tu funguje tak, že po přiložení karty a zadání PINu se spustí čerpadlo a začíná se čepovat. Zkoušíme - i za asistence obsluhy, která nám vysvětluje, že pistol na diesel je citlivá a nelze ji mačkat úplně naplno - dočepovat zbývajících 70 litrů, což se nám nedaří, a tak přejíždíme k třetí benzince. Náš nezdar přičítáme velkým plastovým chráničkám, které tu mají pistole napevno na sobě a díky kterým je nelze do našeho zapuštěného hrdla správně zastrčit. Myslíme si, že je díky tomu pistole uvnitř našikmo naražená na stěnu a čepování se hned vypíná. Proto se zaradujeme (resp. já se zaraduji, M žádným optimismem neoplývá), když u třetí pumpy vidíme pistole bez chrániček.

U stojanu zjišťuji, že to tu funguje nějak jinak, a snažím se pochopit sdělení čtyř odstavců textu, který je k dispozici pouze ve Švédštině, protože tlačítko pro přepínání jazyků nefunguje. Obsluze, která je zavřená v malé kukani, se mě nakonec zželí a jde mi pomoci. Moje Revolut karta je odmítnuta, takže přikládám korunovou Master Card na kterou tankuji do plna. Při kontrole kurzu v mobilním bankovnictví zjišťuji, že se před každým tankováním strhne 2 500 SEK (asi 5 500,- Kč) a zbytek je připsán zpět až za 24 hodin. Později zjišťujeme, že veškeré naše problémy byly způsobeny mým zapomenutím na předchozí útratu veškerých pěněz na mé Revolut kartě. Při tankování se tak vždy strhl jen malý zůstatek v jedné z měn a pak se čepování přerušilo pro nedostatek prostředků. Ve výpisu tak vidíme strženo jedenáct českých korun, čtyři britské libry, tři americké dolary, půl eura, jeden dirham a spoustu dalších zamítnutých plateb.

Neděle 18. 8. 2024: průjezd Švédskem a jižním Norskem

Noc byla chladná a ráno ve dvanácti stupních poprvé topíme. Kousek za Göteborgem zastavujeme na vrcholu kopce na dálničním odpočívadle s hezkým výhledem do kraje. V okolí se na skalách prý nachází ohromné množství maleb starých tisíce let. Na obhlídku bohužel nemáme čas, takže je vidíme jen na obrázku, posvačíme a pokračujeme v cestě. Hned po návratu na dálnici projíždíme kolem dnes již nepoužívaného komplexu Tanum Teleport, jehož velké parabolické antény (největší má průměr 32 metrů) jsou viditelné už z dálky. Komplex byl otevřen v roce 1971 a sloužil především pro satelitní přenos dat.

Protože jsme poslední dva dny vstávali na budík v šest ráno, střídám se s M v řízení a usínám. Z mého pohledu je tak průjezd Oslem zcela bezproblémový. Ačkoliv M později tvrdí, že provoz byl silný a z města nebylo nic vidět, já jsem si žádných zácp ani jiných dopravních komplikací nevšiml. Za Oslem začíná krajina severského rázu. Dálnice končí a my projíždíme rozlehlými zvlněnými lesy po dlouhých silnicích, kolem kterých jsou v malých shlucích rozeseté dřevěné domy. U každého z takových shluků je u cesty autobusová zastávka a stojan s několika poštovními schránkami.

Kolem půl sedmé večer (takže zatím zdaleka nejdříve) zastavujeme na vyasfaltovaném plácku na břehu velkého jezera. Zatímco vaříme večeři, venku se rozprší. Je sychravo a my v dodávce hrajeme kostky a dobyvatele vesmíru. Přímo pod nohy nám topí naftové topení, takže je nám dobře. Na noc topení vypínáme a teplota rychle klesá.

duha s jezerem v popředí
Výhled z nocoviště
dodávka v přírodě

Pondělí 19. 8. 2024: Trondheim

Když ráno na předních sedadlech s výhledem na jezero pijeme snídaňový čaj, zastavují kousek od nás místní, posnídají v autě, zamávají nám a zase odjedou. Cestou do Trondheimu se zastavujeme u 240 metrů hlubokého kaňonu Jutulhogget. Strmou štěrkovou cestou vyjíždíme na malé parkoviště a vyrážíme na obhlídku. Kvůli silné mlze rozměry kaňonu bohužel spíš tušíme, než vidíme. Pro nás jako pro čechy je na tomto horském pásmu zajímavé také to, že je kromě trailů pro pěší i cyklisty protkané i cestami, které lze vyjet autem. Parkovat a nejspíš i nocovat se tu dá i ve výšce 1 600 m. n. m. vysoko nad lesním porostem. Na to bohužel nemáme čas, takže balíme borůvky, které M v mezičase nasbírala, a vyrážíme dál.

mlžné skály
Jutulhogget

Po přesně třech dnech jízdy dorážíme do Trondheimu, který jsme si vytyčili jako výchozí bod pro naši cestu Norskem. Na okraji města parkujeme na tři hodiny (330,- Kč) a vyrážíme na obhlídku. Při odchodu z parkoviště přijíždí dva italské obytňáky a z jednoho z nich vyskakuje pes s kočkou. Cestou do centra procházíme parkem plným velkých skupin dětí, které všude pobíhají, poskakují a hlučí - nejspíš se tu koná něco jako sportovní den. Za parkem jdeme prašnou cestou obestavěnou dřevěnými domky, před kterými stojí elektromobily napojené na stojan nebo šňůru z garáže. K řece Nidelvě scházíme strmou ulicí s výtahem pro kola (na krajnici je drážka se stupátkem, o které se lze zapřít a nechat vyvézt).

dřevěné barevné domy na kůlech
dřevěné barevné domy na kůlech u řeky
posprejovaný dům u křižovatky

Řeku přecházíme přes ikonický most Gamble Bybro, z nějž jsou vidět barevné dřevěné domky na kůlech podél řeky, které dříve sloužily jako obchodní sklady. Přicházíme k Nidaroskému dómu - největšímu středověkému kostelu v Norsku, jehož průčelí je poseté mnoha sochami světců, biskupů a norských králů. Arcibiskupský palác - jedna z nejstarších kamenných budov ve Skandinávii - byl v době naší návštěvy uzavřen, ale bylo možné se projít alespoň po jeho velkém nádvoří. Posledním bodem, který v Trondheimu navštěvujeme je pevnost Kristiansten, která sehrála v 18. stol. významnou roli při obraně města před Švédy a později za druhé světové války (a i po ní) sloužila jako popraviště nejprve norských vlastenců a později válečných zločinců.

průčelí katedrály
Nidaroský dóm
sochy v průčelí katedrály
výhled na barevné domky
Trondheim

Z Trondheimu míříme na asi hodinu vzdálený plácek u fjordu, kde chceme nocovat. Protože parkujeme ještě dřív než včera, využíváme času k navaření zítřejšího oběda. Během krájení tofu si všímám, že vedle nás parkuje velký obytňák s poznávací značkou San Marina.

obytná auta na parkovišti
Publikováno:
arrow right
Následující Norsko: silnice 17